Markéta Sofie Slavík

Seznamte se s Markétou Sofií Slavík – inspirativní maminkou, milující manželkou a zákaznicí 27jewelry.

Markétu Sofii jsme potkali v jejím krásném domově, plném umění s výhledem na uklidňující proud Vltavy. Markéty laskavé, sebe uvědomělé a zároveň pokorné odpovědi nám v mnohém nastavily zrcadlo – i těm, kteří nemají děti. V rozhovoru se dozvíte, proč je pro Markétu důležité si říct o pomoc, když je na dně, jak vnímá přátelství nebo k čemu připodobňuje mateřskou lásku. Také jsme se ptali na to, jak si domů vybírá umění nebo jak nosí svou sbírku šperků. Co vás na přístupu Markéty zaujalo nejvíce? 

Kdo jste? Jaký je Váš příběh?  

Jsem obyčejná holka z Olomouce, manželka skvělého muže a máma dvou malých dětí, Jakuba a Antonie. Vždycky jsem chtěla být úspěšná v práci, nad dětmi jsem nikdy moc nepřemýšlela. Myslím, že mě to vlastně začalo zajímat až jsem potkala svého manžela. Svoje podnikání jsem opustila před příchodem syna a zpětně si pak řekla, že to bylo dobře. Obdivuji maminky, které pracují během mateřské. Jsem ale vděčná, že já se mohu dětem věnovat, že jim mohu věnovat svůj čas a lásku a užívat si ty chvíle, které se už nikdy nebudou opakovat. A ano, někdy když je to u nás ráno hustý říkám manželovi: „chci se hezky oblíknout a jet taky někam do práce“. 🙂

Co pro Vás znamená být maminkou? 

Vnímám to jako službu a to velmi krásnou, ač zodpovědnou. Mít děti je v dnešní době taky velké privilegium, takže jsem šťastná, že já a můj muž můžeme být rodiči. Aby mohla být žena spokojenou mámou a nezbláznit se z toho, tak potřebuje dobrého muže a toho já mám.

Jak trávíte volný čas s Kubíkem a Toničkou? Co s Vámi milují dělat a co Vy s nimi? 

Jsem toho názoru, že se má jít ven za každého počasí. Chodíme na hřiště u nás na Praze 5, jezdíme rádi do Hvězdy a chodíme do lesa vždycky, když jedeme k babičce a dědovi za Prahu. Jinak já ráda s dětmi tvořím, Jakoubek u toho moc nevydrží, tak jsem zvědavá, jaká bude Toni. U nás se jako asi všude, kde jsou děti dost vaří, tak Jakoubka zapojuju. Já když je Jakoubek ve školce, tak miluju velkou procházku, rychlá chůze, kafe v ruce, audiokniha do ucha.

Jak trávíte svůj volný čas? Co pro Vás volný čas znamená?

V tuto chvíli jsem opravdu pořád s dětmi, Toninku kojím a pokud bude ona chtít, tak ještě nějakou dobu budu, takže se mohu vzdalovat maximálně tak na 4 hodiny. Až opadnou covidová opatření, tak si ráda zajdu na jógu mezi lidi, na manikúru, udělat si radost něčím hezkým. Jinak jsem ráda v lese, v přírodě, ale to s celou smečkou. Volný čas vnímám jako dobu, kdy si žena potřebuje odpočinout, ale ne od dětí, ale potřebuje s nimi nebýt, aby mohla načerpat energii a inspiraci, jak s nimi zase být.

Jakou roli pro Vás hraje přátelství s dalšími maminkami? Jak to ovlivňuje výchovu? 

To, jestli je ta žena matkou nebo ne je mi úplně jedno, přátelství pro mě znamená sdílení stejných životních hodnot, náhledu na svět a to, jestli si rozumíme. Mám kamarádky, co nejsou maminky a taky ty, co jsou a vlastně je mi úplně jedno, jak ony děti vychovávají. Já mám ve své výchově jasno. Sama jsem hledala jak a proč chci syna vychovávat, když se narodil a myslím, že jsem si jistá jakým směrem chci jít. Velkou inspirací je mi Brené Brown, k té se pořád vracím.

Kdo je Váš ženský/ mateřský vzor? 

Maminka mojí maminky, babička Marcelka, úžasná žena. Skromná, pokorná, silná. Vždy mě fascinovalo, jak nás všechny miluje, aniž by někoho soudila, komentovala něčí cestu. To bych si přála, abych uměla pro svoje děti. Aby mohly kdykoliv přijít a říct mi, že něco posrali a abych je uměla obejmout, dát jim lásku a najít společně řešení.

Co nebo kdo Vás inspiruje? 

Instagram vnímám pořád jako zdroj inspirace, ať už se to týká jakékoliv oblasti. Dále asi lidi okolo mě, jejich vnímání světa, myšlenky. Jsou to někdy maličkosti, jako pár prohozených slov, když si ráno kupuju kafe, úsměv od cizího člověka na ulici. Příroda, její neustálá proměna a jinakost během roku. Miluju to. A taky moře, oceán. Jen se ztratit v koukání do vln.

Máte svoje rituály? Jaké, co pro Vás znamenají?

Rituály jsou součástí každého mého dne, ráno když vstanu, tak se jdu poklonit k oltáři, říct modlitbu, poděkovat a pozdravit Božstva. Každý den se snažím věnovat nějaký čas mé spirituální praxi – japě (meditaci, která spočívá v opakování manter a Božích jmen), kirtanu (zpívání manter a hraní na harmonium) a józe na podložce. Jestli mě něco opravdu drží nad vodou, je to tohle. Ano, většinu času jsou kolem mě děti, Tonička je teď fascinovaná malou, která se používá na japu a pohybem, které korálky dělají, takže je chce. Jakoubek, když vidí, že cvičím na harmonium, tak chce hrát taky. Ale oni jsou moje součást a já jejich, takto je to v pořádku. Takto jim můžu předat kousek svého vnitřního světa.

Doma máte hodně umění, jak Vás to ovlivňuje a jaký k němu máte vztah? Jak umění vybíráte?

Doma máme několik obrazů od mojí maminky. Když jsme vyletěly se sestrou z hnízda, tak se vrátila k malování a já mám radost, že nám domov zdobí její díla. Co se týče dalších věcí, tak je pro mě podstatný příběh, který daný objekt vypráví. Co chce říct. Ten příběh, který autor vypráví je jeho, ale když se na něj podívám já, tak v něm vidím i kus svého příběhu.

Kdy jste se v roli maminky cítila hrdě? 

Tak to je těžká otázka. Ne, že bych nebyla hrdá na své děti, ale možná bych si to trochu upravila. Když se děti narodily, tak jsem se cítila opravdu poctěná, že si vybraly právě mě jako matku. Že tahle nádherná Duše bude sdílet kousek své životní Cesty se mnou. Nádherný, slovy nepopsatelný pocit.

Jaké období rodičovství pro Vás bylo nejtěžší?

Když se blížily druhé narozeniny syna a já jsem začala cítit, že mě kojení obtěžuje. Syn moc nejedl a měla jsem pocit, že už bych ho chtěla odstavit, ale nevěděla jsem jak. Všichni okolo do mě hučeli, ať už ho odstavím, on na odstav vůbec nevypadal a já jsem nevěděla co dělat. V tu chvíli jsem to udělala nejlépe, jak jsem uměla, ale dnes vím, že je třeba s dětmi o všem komunikovat a sdělovat jim svoje pocity, jen tak můžeme všichni dojít ke spokojenosti.

Co děláte, když jste na dně?

Řeknu si o pomoc. A myslím, že je důležitý to říct dřív, než to dno přijde. Matka je dávající element. Ale ona musí někde načerpat, pokud se to neděje, nemá co dávat.

Co byste poradila sama sobě, když jste byla v očekávání?

Že se nemusím bát, že to bude krásný, víc bych se těšila a míň bála, fakt! A taky, že ty rady, který najednou začnou všichni dávat jsou jejich, o jejich dětech, straších, o jejich životech a mě se netýkají.

Co milujete na roli maminky? 

Mateřská láska je prý nejbližší té Božské, té, kterou miluje Bůh každého jednoho z nás, bez rozdílu. Akorát On miluje mnoho, mnohonásobně více. Než se narodily děti, tak jsem si myslela, že vím, co je to láska. Je to zvláštní, že to pro mě aspoň celé přišlo, až když se narodily. A čím víc rostou, tím víc je miluju a připomínám si, že jsou se mnou jen na chvilku a za pár let odejdou žít svoje životy. Ale je nádherný takhle milovat a být milován. Jsem šťastná, že to můžu zažít.

Co je pro Vás na roli maminky naopak nejtěžší? 

Hledání kompromisu mezi mým názorem na výchovu a názorem mého muže. Každý si neseme z dětství jiné příběhy a tohle všechno ovlivňuje, jak se chováme k dětem. Takže tam někdy narážíme, snažím se mu vysvětlit svůj postoj, proč to chci dělat takhle a chci znát i jeho názor. Moji rodiče to dělali tak, jak nejlépe uměli a v některých situacích jsou mi skvělým příkladem, jak určitě ne☺

Jaký vztah máte se svou maminkou? 

Někde jsem četla, že vztah matka – dcera je ten nejvíce komplikovaný, který mohou dvě ženy v rodině zažít. Svoji maminku miluju a hodně věcí se pospojovalo, až co jsem sama mámou. Doslova někdy zažívám takové to „aha“! Nemůžeme hodnotit druhé, když na sobě nemáme obě jejich boty. Maminka mi často chybí, protože je na Moravě a já v Praze. Jsem sama zvědavá, jaký vztah jednou budeme mít já a Toni.

Čemu byste se ráda věnovala po mateřské? 

Miluji komunikovat s lidmi, jsem dobrá v organizaci, z mateřství mám zmáklý multitasking, jako každá máma. Moc ráda bych dělala něco kreativního, v týmu milých lidí. Nesnáším kancelářskou rutinní práci, to mě ubíjí. Teď jsem tu pro děti a cítím, že mě ještě nějaký ten rok budou potřebovat. A učím se odevzdat životu, čekat, co přinese.

Jakou roli hrají ve Vašem životě šperky? Jak je nosíte a jaký k nim máte vztah? Máte nějaký šperk spojený s mateřstvím?

Šperky nosím pořád. Myslím, že my ženy se ze své přirozenosti chceme zdobit a obklopovat krásnem. Každé ráno si dávám jiné prsteny a náušnice, náramky a náhrdelníky si měním asi jednou za měsíc, nerada míchám zlato žluté/růžové s bílým a stříbrem. Nosím vždy to nebo to. Mám šperk, který jsem dostala za narození dcery, krásné briliantové náušnice. Šperky miluji, často mi připomenou nějaký okamžik, událost. Naše snubní prsteny s otisky mi pomáhají, když nejsem déle s manželem. Sáhnu si vždy na prsten, do místa, kde je jeho otisk. A mám pocit, že je v tu chvíli se mnou.

Umíte obdarovat sama sebe? Čím jste se obdarovala a čím byste se ještě chtěla obdarovat? 

Jé, tak s tímto jsem nikdy neměla a nemám problém. Se vší pokorou bych ráda řekla, že znám svou cenu a své limity. A v životě nastávají situace, kdy se musíme odměnit. My samy si říct: “hele, ty jsi šikovná holka, zvládla jsi to” a jít si koupit šaty, kabelku, šperk.

Máte momentálně nějaký nejoblíbenější šperk?  

Ano, mám. Před nějakým časem jsem šla kolem výlohy butiku na Újezdě a viděla krásný prsten. Byl jakoby v pohybu, viděla jsem nějaké kameny, ale nevěděla, co to je. Doma jsem to zmínila a manžel, protože je velmi pozorný, tak mi ho nadělil. Je nádherný. Pokud se nemýlím je z nové kolekce šperků Lenka Kerlická.

Co byste chtěla předat své dceři/dětem (hmotného i nehmotného)?  

Víru v sebe sama. Vědomí, že každá situace přináší lekci, nic se neděje náhodou. To, že moje svoboda končí tam, kde Tvoje začíná. Vztah k Bohu, víru, že nikdy nejsme sami, že se o nás shůry starají, ani nevíme jak.