O nás
Lenka Kerlická tvoří autorské šperky v pražském ateliéru, kde se věnuje zakázkové výrobě a malovýrobě šperků ze svých kolekcí.
K práci se zlatem se dostala až v dospělosti a po vystudování úplně jiných škol. Již od mala jí lákalo sklo. Milovala každý střep, který našla na zemi a ještě víc se skrz něj dívat. Při výběru střední školy si přála studium skla v Novém Boru, ale pak zvolila obor Polygrafie na Střední Průmyslové škole grafické Hellichově v Praze. Následně pokračovala studiem na Univerzitě Karlově, obor učitelství prvního stupně se zaměřením na výtvarnou výchovu. V průběhu studia na rok vycestovala do NYC, kdy už věděla, že učitelství nebude úplně tou pravou dráhou v jejím životě. Po dokončení školy ale opravdu učit začala.
V průběhu zaměstnání objevila sadu pro začátečníky, která umožňovala práci se sklem.
Zjistila, že nepotřebuje obrovské pece, ale může si začít hrát s materiálem přímo doma. A tak si sedla za kahan a začala tavit a tavit. Když sklo přestalo praskat a Lenka zjistila jak na to, vášeň ji neopouštěla. Právě naopak. Zjistila, že s malými skleněnými objekty potřebuje ještě dál pracovat. Rozhodla se, že je zasadí do kovu.
Po několika měsíčním pátrání, kde se s kovem naučí pracovat se zapsala na kurz zlatnictví. Byl ale jen na hobby úrovni, což jí neuspokojovalo. Rozhodla se, že i při zaměstnání začne znovu studovat. Tentokrát učební obor zlatnictví klenotnictví.
Po prvním roce studia jemně propadla panice, protože letování rovných plechů a tvorba předepsaných šperků ji vůbec nenaplňovala. Myslela, že školu ukončí. Naštěstí ale objevila technologii ztraceného vosku a metodu odlévání, která jí povolila ruce a mohla začít tvořit ve svém volném čase šperk dle svých představ.
Druhý ročník studia byl pro ni přelomový. Začala se ztotožňovat s faktem, že pomalu opět
mění pole působnosti a stává se z ní šperkařka. Na jedné z rodinných oslav tento fakt zmínila a setkala se s neočekávaným nadšením. Její strýc jí prozradil, že má v rodině zlatnické kořeny. Zjistila, že patří k jednomu z nejvýznamnějších pražských šperkařských rodů, kde bylo v minulosti minimálně 30 zlatnických mistrů. Toto zjištění ji utvrdilo, že je její rozhodnutí správné a že její spletitá cesta ke šperku nebyla náhoda ale dar jejich předků.
